Puerto Williams se chlubí přízviskem nejjižnější (‘más Austral’) město na světě. Leží 2500 km jižně od Santiaga de Chile, na severní části velmi řídce obydleného Isla Navarino ve tvaru medvěda, na břehu kanálu Beagle, v Ohňové zemi (=Tierra del Fuego).
Ostrov původně obývali Yaghan people, jejichž potomci dnes žijí v osadě Villa Ukika na okraji Puerto Williams. Jejich původní řeč už se téměř vytratila, na ostrově dnes žije pouze poslední potomek mluvící jazykem Yaghan.
Moc se toho tady neděje. Městem organizované asado (= barbecue), kde jsme trochu procvičili španělštinu a játra s místními rybáři, byla zřejmě největší akce celého léta. 🙂
Hned druhý den jsme vyrazili na trek Dientes de Navarino s dvěma Čechy,
- knírač
které jsme potkali u knírače v hostelu (jejich interní označení, které si vlastně zařídili sami, je bohužel nezveřejnitelné).
Původně jsme je chtěli setřást první den, ale byla sranda, tak šli s námi až do konce.
Nejjižnější trek na světě má jen 36,5 km, ale obvykle se plánuje na 5 dní. Terén je celkem kruťas. My to však zvládli za 4 dny, protože jsme ještě větší kruťasové 🙂
Podle statistik se sem vydá jen pár stovek, možná jen stovka lidí ročně, značení stezky se dá označit za nulové, lidi nepotkáte a musíte si vše vzít s sebou. To je přesně paráda!
My měli kliku na počasí, nesněžilo ani nemrzlo, jak jsme předpokládali, jeden den jen lehce poprchávalo a na hřebenech to svištělo. Chce to však dobré navigační schopnosti a slušnou mapu.
1. den, Puerto Williams -> Laguna de Los Dientes (hito 17), distance 11 586 m:
Jako správný pošáky nás taxík dovezl na začátek treku odkud se stoupá na Cerro Bandera s úžasnými výhledy na Ushuaiu přes Beagle Channel, i když foukal ledový vítr snad přímo z Antarktidy. Původně jsme plánovali to zapíchnout u Laguna del Salto, ale dorazili jsme tam brzo, ještě svěží a bylo hezky. Proto jsme vyrazili dál přes Paso de los Dientes (865 m.n.m.) až k Laguna de los Dientes, náše první stanoviště. U ohně nás do pozdě v noci zdržela jediná láhev rumu a úžasně čistá obloha s milióny hvězd, i padajících. Ale teprve až kolem půl jedné v noci začínala být tma, i když obloha na jihu byla stále trochu světlejší. Přaní pro padající hvězdu, aby se rychle objevilo víc rumu na zahřátí, se nesplnilo. 🙁
2. den, Laguna de Los Dientes -> Laguna Martillo (hito 27), distance 20 413 m:
Vyšplhali jsme paso Ventarrón (696 m.n.m.) s jednou z nejhezčích vyhlídek treku a pak slézali po šutrech na druhou stranu kopce. V údolí bylo zase pro změnu dost bahna a občas bylo obtížné najít cestu, takže k Laguna Martillo jsme dorazili pozdě a značně utahaní.
3. den, Laguna Martillo -> poblíž Laguna Los Guanacos (hito 36), distance 28 840 m:
V této části se pochoduje přes nejvyšší pas treku, Paso Virginia (849 m.n.m.). Výlez je obtížný – v jedné části se šplhá bahnem po všech čtyřech, pak jsme zase ztratili cestu a znovu jsme ji objevili až po stoupání lesem a šutrech směrem k pasu. Kdyby bylo ošklivo nebo mlha, bylo by snadné se ztratit. Na paso Virginia byl pořád sníh, odtud jsme slezli k Laguna Los Guanacos a kus pod ní zakempili.
4. den, návrat do Puerto Williams:
Podle mapy to vypadalo, že už jsme kousíček od konce treku. Tak jsme se nikam nehnali až na Zděnka (jeden z kluků), který vyrazil už brzo ráno, protože se těšil na hajzlík a sprchu. Taky ho bolel kotník a měl strach, že bude pomalej a zdržovat nás.
Sestup byl překvapivě náročný. Přes cestu bylo popadaných spousta stromů, takže místo chůze to byla spíš prolízačka. A v závěru pak byly louky, kde se špatně orientovalo mezi spoustou cestiček vyšlapaných od dobytka. Najít v tom cestu v podstatě nešlo, ale silnice vede po celém pobřeží, tak jsme pochodavali prostě rovně.
Do toho začalo pršet. Naštěstí jsme chytli stopa na korbě do města a pozdě odpoledne už jsme byli v hospodě :). Byla tam tak zpomalená a divná obsluha, že nešlo než prostě chodit pro víno vedle do obchodu a na tajno ho přidávat na stůl…
Trek Dientes byl úžasný, i když při horším počasí by to bylo mnohem náročnější. Za celou cestu jsme nepotkali živáčka (ani bobr se neukázal) – velmi příjemná změna po Torres a Fitz Roy.
Odjezd z PW se trochu komplikoval. Nedařilo se nám najít levný způsob odjezdu – letá jen jeden malý let denně, nebo plavba jednou týdně Yaghan trajektem, kterým jsme přijeli, a nebo každý den malé nechutně drahé lodě do Ushuaiy – tak jsme zůstali v Puerto Williams ještě nějaký čas a na den si půjčili kola a vyrazili po pobřeží. A měli jsme velký štěstí, když Viktor u břehu pozoroval brouky, co plavali břichama nahoru ve vodě a na souši se otáčeli, připluli se na nás podívat velryby těsně u břehu. Pak jsme ještě navštívili kolonii ptáků.
Z PW jsme nakonec přejeli nechutně drahou loďkou (100 USD/os za 30 min jízdy) do Ushuaiy, bohužel se nám nepodařilo stopnout jachtu…
P.S. Viktor kontaktoval Přírodovědeckou fakultu, aby nám pomohli určit druh velryby, kterou jsme spatřili 5.2.2017 v Beagle kanálu. Detailní odpověď přišla od specialistky na mořské savce 🙂
Podle úvah z PřF se mohlo jednat o tyto velryby stejného druhu:
- plejtvák sejval (sei whale – Balaenoptera borealis -> B. borealis schlegellii)
- fin whale
- Bryde’s whale
- plejtvák malý jižní (Antarctic minke whale – Balaenoptera bonaerensis)
Ovšem naše další pátrání na základě informací z PřF nás dovedla k výsledku, že zpozorovaná velryba byla plejtvák sejval.
Speciálně tato stránka http://www.north-atlantic-society.com/education/how-to-identify-whales.html pomohla s určením. V sekci “Blow or Spout” mají obrázek, jakým se velryby vynořují a plivají vodu. Podle obrázku se zcela určitě jednalo o sei whale, protože tvar “vyfouknutí” i způsob jakým se vynořovali (http://bit.ly/2mpDUuk) přesně sedí!
