Autobus z Mendozy se do Salty došoural s dlóóuhým zpožděním až k večeru a ani se nám nepodařilo vyhrát Bingo – tombola organizovaná v autobuse.
Největší atrakcí koloniální Salty je podle nás muzeum MAAM = Museo de Arqueología de Alta Montaña. Muzeum vystavuje výborně zachovalé mumie tzv. Lllullaillaco children, ostatky 3 dětí nalezených v nadmořské výšce kolem 6700 m.n.m.
Inkové totiž věřili, že hory jsou posvátné a u vrcholků prováděli obřady a obětovali urozené děti. Dítě nejdřív zdrogovali a poté nechali zmrznout.
Muzeum představuje vždy jen jednu mumii na 6 měsíců ve speciálním boxu s upravenou atmosférou se sníženou koncentrací kyslíku a teplotě −20 °C. Podobně jako byly zakonzervovány vysoko v horách. V době naší návštěvy muzea jsme mohli obdivovat “the Lightning girl” – “Blesková dívka”, sedící mumii šestileté dívky. Proč jí říkají zrovna “Lightning girl”? Průzkumy zjistily, že nějaký čas po jejím pohřbení, blesk spálil část jejích pozůstatků.
Nás mumie celkem vystrašila, její zachovalost je až děsivá. Vypadá, jakoby na nás každou chvíli měla otevřít oči a vytasit zuby.
Hned první večer jsme si pochutnali na pořádném argentinském steaku – Salta je výrazně levnější oproti jiným částem Argentiny.
Na druhý den jsme si půjčili auto na výlet do Cafayate. V okolí Salty se jedny z nejkrásnějších míst nacházejí podél silnice 68 v údolí Quebrada de Cafayate.
Řízení v Argentině je živelné, ale Viktorovi se velmi líbilo. Předpisy zde fungují spíše jako doporučení. ☺ Cestou byl čas udělat pár malebných procházek po rezervaci Quebrada de Cafayate, například do průrvy Garganta del Diablo. A celé jsme to zakončili v Bodega Las Nubes s parádním výhledem, a následně velmi rychlou ochutnávkou ve vinici El Esteco. Pak už jsme museli spěchat zpět do Salty vrátit auto.
Proč je Cafayate tak zajímavé?
V Cafayate a jeho okolí se vyrábí prvotřídní bílé víno torrontés. Jak nám vysvětlili při ochutnávce v Las Nubes, mraky se nedostanou přes kopce Quebrady, a proto je v Cafayate sucho a slunečno – ideální podmínky pro pěstování vína.
Při dojezdu v Saltě nezbýval čas a Viktor prášil jak “správnej Argentinec”, abychom dorazili do půjčovny včas. Včas jsme sice dorazili, ale nikde nikdo. V kanceláři půjčovny bylo temno. Přišlo nám to divné, protože jsme byli domluvení, že auto vrátíme v 20:30. Zapojili jsme na pomoc cestovní agenturu sídlící vedle parkoviště, kde auto stálo ráno, aby zavolali majiteli. Domluva byla příšerná. Ten tvrdil, že jsme přijeli pozdě, že je doma strášně daleko, i když bylo teprve 10 minut po domluveném návratu auta. Nechtěl nechat dovézt auto k němu a vymýšlel spousta nesmyslů. Nakonec si řekl o 500 ARS (nejprve požadoval 30 USD) a že můžeme nechat auto na parkovišti vedle cestovky a klíče nechat v cestovce. Bohužel nás měl v hrsti. Tím, že jsme druhý den v 6 ráno odjížděli, nebylo na výběr a kývli jsme na to. Neměli jsme ale u sebe dost peněz na ten jeho úplatek a lidi v agentuře nechtěli čekat, až dojdeme vybrat. Bylo už k deváté večer. Takže na závěr jsme nechávali klíče v agentuře a obálku s penězi v nějaké hospodě… Celá konverzace probíhala samozřejmě ve španělštině, pokus o angličtinu ztroskotal velmi rychle. Argentinci obecně umí velmi špatně.
No, my byli po téhle události velmi, ale opravdu velmi nevrlí. Napálil nás.
Šli jsme si alespoň vychutnat poslední argentinský steak a pivo na náměstí a trochu vychladnout…
